Změna k lepšímu vlastním bydlením.

Od malička jsem žila v domě a můžu vám říct, že jsem nebyla vůbec spokojená. Nebavilo mě to, jak po mně moji rodiče pořád chtěli, abych něco dělala na zahradě, abych uklidila, protože dům byl poměrně velký a mě to spíše otravovalo. Jakmile jsem dospěla, měla jsem pocit, že chci nějaký malý byt, který bude útulný a bude mi v něm dobře. Ne že bych nerada uklízela, to v žádném případě, uklízím velice ráda, ale mám pocit, že chci mít svůj klid a nelíbí se mi, když do mě někdo pořád hučí, že mám jít uklízet a kdy to mám udělat. Mám ráda svůj klid, tohle má ale rád každý. Taky jsem se přestěhovala do svého bytečku, který mám pronajatý, a jsem za to ráda, protože aspoň mám tu střechu nad hlavou.

 

 

Najednou mi ten stres a shon upadl a měla jsem pocit, že konečně mám svou svobodu a že můžu dýchat. Moji rodiče za mnou chodí na návštěvu, ale už jsem to jen já, která rozhoduje o tom, co si mohu dovolit a co ne, protože to mám sice pronajaté, ale na druhou stranu jsem tam jako majitelka, protože rozhoduji o tom, kdo co může dělat. Ani rodiče si nedovolí mi říct, že mám dělat to nebo ono, protože je to vlastně svým způsobem můj byt, i přesto že je pronajatý. Pokud to budu mít pronajaté, tak v tom bytě budu rozhodovat jenom já. Takhle to chodí, jakmile má někdo svůj dům nebo byt, tak v něm rozhoduje.

 

 

Někdy je to až taková buzerace, když do vás někdo pořád něco hučí, že musíte tamto a tamto. Nejlepší je, když se člověk odstěhuje a najednou bydlí sám nebo klidně i se svým partnerem či partnerkou, ale najednou víte, že tam můžete rozhodovat. To je velice krásné a já si myslím, že pokud chcete poznat svobodu a mít klid v duši, tak se opravdu odstěhujte kamkoliv chcete. Já jsem si vysnila, že budu mít byt, už jsem nechtěla o žádném domě ani slyšet, a jsem ráda, že mám ten svůj byteček, protože si ho vážím a jsem hrozně ráda, že jsem poznala, jaký život je a že může být i mnohem lepší než žít pod střechou rodičů.